Když spolu s ostatními vycházíme ven z haly a probíráme právě viděné, slyším, jak se někteří návštěvníci baví: „To by mě teda ale zajímalo, proč tam leze, když ho sejmul jak bejzbolkou"; „Todle přeci není sport"; „Tak nedivím se, že se živí tímhle. Se základkou jim toho moc jinýho nezbude.". Když to tak poslouchám, nejsem vlastně ani nijak překvapený. S takovým pohledem na bojové sporty se setkávám dnes a denně. A tak proč nezkusit nabídnout trochu jiný úhel pohledu. Jsem totiž přesvědčený, že jen málokterý národ si tak libuje v předsudcích, jako ten náš. Předjímám, nejsem objektivní. Bojovým sportem se již nějakou dobu zabývám, a i když jen amatérsky, cítím se být bojovníkem.
Asi bych mohl začít psát o historii boxu, že se mu věnovaly i ty největší vladařské ikony minulosti, mohl bych nastínit japonského ducha „bushido" a cestu neskutečné disciplíny a odříkání japonských bojovníků, od malička neskutečně tvrdý trénink thajských zápasníků v muay thai (Thajský box) a tak dále. Nebo taky řešit společenský problém nepřizpůsobivých jedinců, kteří si svou agresi vybíjejí na veřejnosti, na ulici, v hospodách apod. A to ať už sou bílí nebo černí, s vlasy nebo bez nich. Mohl bych začít řešit medicínský pohled na věc, porovnávat počty zranění, úmrtí, trvalých následků s ostatními sporty. Jenomže neznám řešení a nemyslím si, že dokážu nalézt jednoznačné odpovědi. Asi proto, že asi neexistují.
Když jsem studoval v Brně druhým rokem vysokou školu, měl jsem relativně dost volného času a tak jsem hledal nějaký sport a když jsem brouzdal bez nějaké konkrétní představy po internetu, narazil jsem na stránky jednoho kickboxerského klubu. Zcela nezávazně mě napadlo to zkusit a po pár dnech přemýšlení jsem je kontaktoval a domluvil si rande. Samozřejmě jsem se před první návštěvou snažil informovat, jak to vlastně chodí u těch boxerů, co mě tam čeká a nemine. A už se to spustilo. Támhle jeden říkal, že má kamaráda, co má kamaráda a ten tam byl dvakrát. Po prvé mu prý trenér dal pěstí do břicha, že kolik snese a na druhém tréninku dřevěnou tyčí zlomil žebro. Už tam nešel. Jiní zase povídali, že si na mě zkušenější smlsnou a nevydržím déle jak týden. No dobrá. Nikdy jsem nebyl ustrašený a říkal jsem si, že to snad nějak zvládnu. Ještě s jedním kamarádem jsme se tedy vydali vstříc osudu.
Když jsme procházeli areálem staré továrny, kde měl sídlit klub, vypadalo to tam jako ve vybombardovaném srbském městě. Oprýskané zdi, vysklená okna a za každým rohem jste čekali zakuklence s trubkou v ruce. Vystoupali jsme staré schodiště a sledovali šipku s označením „box". Otevřeli jsme dveře, v šatně se převlekli a šli hledat trenéra. Čekal jsem nějaký test, zkoušku, pohovor nebo cvičný souboj J. Zaznělo prosté: „Zařaďte se do řady, začíná trénink". Pak jsme běhali, skákali, lezli, klikovali a dřepovali. Ve dvojicích se nacvičovaly údery, postoj, technika a tak dále. Trénink trval něco přes hodinu. Když jsme odcházeli, bavili jsme se s kamarádem, kde je ten boj? Nemohli jsme sice ani chodit, druhý den bolela snad každá část těla, kromě těch, o které jsem se nejvíc strachovalJ. Po několika dalších návštěvách jsem se do tohoto sportu zamiloval. Musíte své tělo připravit na určitý stupeň snášenlivosti bolesti a námahy. Vaše fyzická kondice musí jít ruku v ruce s vaší technickou vyspělostí, čím chytřejší jste, tím více můžete překvapit vašeho soupeře. A to nejkrásnější na to všem je, že většinu času nebojujete proti soupeři, ale sami se sebou. Neustálé přemáhání k lepším výkonům v tréninku, dát úder rychleji a rychleji, udeřit silněji a silněji. A pak když stojíte proti soupeři, není to vůbec jako prát se někde na ulici. Vy dva jste soupeři, oba o tom víte, čeká vás boj. V boji jste sám a nikdo vám nepomůže, musíte se spolehnout na vlastní schopnosti. Pak samozřejmě každý bojuje jinak, někdo je agresivní, někdo technický, někdo vsadí vše na jednu kartu, někdo je chytrý stratég. A pak, ať souboj dopadne jakkoli, nikdy tam nesmí chybět respekt a úcta k soupeři.
Samozřejmě, jako ve všech lidských činnostech, tak i ve sportu lze nalézt výjimky a bohužel náš sport, díky svému zaměření, je více provokativní a špatné příklady jsou více vidět. Vezměme si například fotbal, nebo hokej. Spousta lidí si neuvědomuje, že agrese a násilné sklony tam mají mnohem horší následky. A věřte tomu, že na veřejnosti, na ulici a v hospodě je procento násilníků a agresorů z mnoha jiných sportů mnohem vyšší, než z řad těch, jež se bojovými sporty zabývají.
Pevně věřím, že časem se i mezi širokou veřejností ukáže, jak to s bojovými sporty je. Stejně tak věřím, že se podaří vymýtit neduhy, které bezesporu existují, ostatně jako všude. A snad se dočkám toho, že poslat dítě s tatrankou na trénink bude stejně tak normální, jako dnes třeba na fotbal. Pod dohledem správného trenéra a v dobrém kolektivu je to jedna z nejlepších možností, jak sportem vybrousit tělo i charakter v diamant.
